Přehledný článek popisuje stávající situaci v sociálních službách, příčiny a cesty jejich probíhající restrukturalizace. Dále se věnuje podrobněji sociální službě tísňové péče, jejímu místu v paletě sociálních služeb, soustředí se na podmínky bezpečného a kvalitního poskytování tísňové péče.
V polovině března 2020, kdy tento článek vzniká, zažívá naše společnost bezprostřední ohrožení díky pandemii nového koronaviru. V přímém přenosu jsme svědky, jak je naše rozvinutá společnost zranitelná. Zažíváme každodenní projevy solidarity, lidé jsou na sebe milí, připraveni pomáhat. Drtivá většina obyvatel nebezpečí rozumí, chápe nutnost omezit aktivity běžného života, sdílí odpovědnost za ochrnu každého, zvláště těch citlivější, zranitelnějších. Stav nouze, karanténa, omezené vycházením, zvýšené riziko onemocnění, to vše jsou příčiny narůstající potřeby sociálních služeb i pro velkou skupinu osaměle žijících seniorů, osob se sníženou schopností postarat se o své každodenní potřeby. Právě těmto osobám je určena sociální služba tísňové péče, distanční podpora, dostupná kdykoli a odkudkoli. Uživatelé tísňové péče nejdou na své problémy a starosti sami, nemusí se obávat, že jim v případě potíží nemá kdo pomoci.
I přes všechny aktuální problémy, které jsou velké, ale zcela jistě pominou, zažíváme období největší prosperity v historii naší společnosti. Žijeme v míru, v demokracii, ve svobodě, užíváme si volnosti cestování, poznáváme svět, naše děti a naše vnoučata mohou studovat v zahraničí. Nezažili jsme, až na ty nejstarší z nás, válku ani hlad. Už zapomínáme, ti z nás kdo mají šanci pamatovat, na nesvobodu, na relativní nedostatek, na fronty na nové knihy ve čtvrtek či na mandarinky před Mikulášem. Současný stav nouze nám jen připomíná, jak dobře se máme a současně že ani to není samozřejmostí.
Potřeba sociálních služeb
Naše populace stárne. Je to výsledkem velkého úspěchu. Žijeme déle, žijeme déle zdraví, a žijeme déle i se svými nemocemi. Odborníci na veřejné zdraví nás učí, že se na zdraví populace podílí především vrozené předpoklady a životní styl, životní prostředí. S tím, s jakým vínkem od našich rodičů a dalších předků jsme se narodili, již mnoho nenaděláme. Máme možnost ovlivňovat prostředí, ve kterém žijeme, a způsob, jakým žijeme. Na našem zdraví se promítá životní prostředí, pracovní prostředí i způsob života, který vedeme. To vše se v minulých třiceti letech hodně změnilo a hodně k lepšímu. Skokem se zlepšilo životní prostředí a ještě více prostředí pracovní. Možná jsme si toho ani nestačili všimnout, ale podívejme se kolem sebe, jak dnes vypadá pracovní prostředí nejen na úřadech, ve školách, ale i v továrnách, v těžkém průmyslu či v zemědělství. Vymizela nejen špína a prach, ale i velká fyzická zátěž, hluk, práce ve stoje a další. Pravda, narůstá stres, odpovědnost, psychická zátěž, práce v sedě, u obrazovky. Výrazně se zlepšila výživa, narostla kvalita stravy, alespoň u těch, kdo se byť jen trochu snaží.
Svůj díl, odborníci tvrdí že do 20%, má na našem zdravotním stavu i naše zdravotnictví. I to se zlepšilo, a hodně. Narůstá dostupnost i kvalita zdravotních služeb, a roste také medicínské vědecké poznání. Naši zahraniční kolegové jsou často překvapeni, jak dobrá je dostupnost špičkové zdravotní péče v České republice a jak široké spektrum péče hradí naše veřejné zdravotní pojištění, téměř bez spoluúčasti běžných pacientů. Díky novým znalostem a technologiím dnes úspěšně léčíme nemoci, proti kterým jsme ještě před několika desetiletími byli bezbranní. I díky tomu mezi námi žije stále více lidí, kteří trpí vážnými chronickými nemocemi, pro které by ještě nedávno již zemřeli.
Není pravda, že je každý důchodce či každý senior bezmocný a potřebuje pomoc, potřebuje sociální dávky či služby. Samozřejmě záleží na tom, kde vidíme hranici stáří, hranici, od které se senior počítá seniorem. Podle některých je to 60, podle jiných až 65 let, obecně se hranice v povědomí společnosti posouvá. Velká většina seniorů žije plným, samostatným a nezávislým životem. Přesto přijde čas, kdy soběstačnosti ubývá a pomoc druhých je vítaná, později zcela nezbytná.
Pomáhat slabším a slabým, starším a starým, méně soběstačným i těm, kdo se bez pomoci již vůbec neobejdou, je základním rysem lidského společenství. Od chvíle, kdy putující tlupa lovců a sběračů nenechala svého bezmocného starce v lese napospas divé zvěři, ale starala se o něho, patří pomoc slabým k našim hodnotám.
Změny, které přinesla v devatenáctém století průmyslová revoluce, rozbořily tisíciletí trvající tradiční rodovou, později rodinnou péči o seniory. Na vesnici bylo běžné a ve společnosti i formálně ukotvené, že se mladí starali o staré, dokonce o tom uzavírali smlouvy, a říkali svým rodičům výměnkáři. Rodiny, které odešly za prací do měst a továren, se již o své staré a podobně i o nemocné postarat nemohly, a tak se objevuje systém sociálních služeb.
Dnes jsou sociální služby jedním z největších a také nejvýznamnějších odvětví. Spoléháme se na ně od raného dětství až do pozdního věku. Na sociální služby se spoléhají rodiče malých dětí, stejně jako děti a vnuci starců. Zvykli jsme si a naučili jsme se, že o toho člena rodiny, který se o sebe sám nedovede postarat, se postará „společnost“. Ne nadarmo koluje vtípek o tom, že domovy důchodců jsou pomstou dětí za jesle. Je běžné, že sociální služby očekáváme, že je nárokujeme. Je velkým přínosem, že naše bohatá společnost skutečně dovede zajistit potřebné sociální služby pro každého, že nikdo nezůstane bez pomoci.
Rozvoj sociálních služeb
Jak se společnost rozvíjí, rozvíjí se i sociální služby. Rozšiřuje se jejich spektrum. Vedle služeb tradičních se rozvíjí i služby novější. Rostou i očekávání, jaká uživatelé na služby kladou, tak jak roste očekávání nás o tom, jak budeme ve stáří žít. Od sociálních služeb již neočekáváme „pouhé“ přístřeší, teplo, stravu, osobní hygienu. Očekáváme, a právem, mnohem více. Je to i zakotveno ve standardech kvality sociálních služeb. Stále více klademe důraz na lidská práva, na lidskou důstojnost, samostatnost, svobodné rozhodování, snažíme se více respektovat vůli a přání uživatele služeb.
Určitě se shodneme na tom, že nezbytnou a velice potřebnou částí sociálních služeb jsou pobytové sociální služby. Vážíme si obětavé práce těch, kdo se starají o ty nejpotřebnější. Pobytové sociální služby je třeba rozvíjet, zvyšovat jejich kvalitu, zlepšovat prostředí, ve kterém lidé žijí i pracují. Současně se shodneme i na tom, že si nepřejeme stát se uživateli těchto služeb, že si nepřejeme opustit svůj domov, své blízké, a strávit poslední čas svého života v domově důchodců. Přesto to někdy je nezbytné a je dobře, že tu taková možnost je.
Je však hodně možností, jak podpořit osoby se sníženou soběstačností tak, aby mohli žít dál tam, kde žít chtějí, aby mohli o sobě sami rozhodovat, žít i ve stáří samostatný, důstojný a bezpečný život mezi svými, doma. V posledních dvou desetiletích se stále více prosazuje to, čemu říkáme učeně deinstitucionalizace. Pomalu a rozhodně ne lehce boříme zažitou představu, že nejlepší pomoc pro seniory je postavit jim „nový domov“ a přestěhovat je do něho. Čím víc, tím líp! Tak to přece není.
Abychom podpořili ty, kdo chtějí žít svůj život doma, mezi svými, rozhodovat si o něm sami, rozvíjíme terénní a ambulantní sociální služby. Je to prostě tak, že s přesunem do domova důchodců člověk ztrácí určitou, a ne malou část své samostatnosti. Už nemůže rozhodovat o tom, v kolik hodin bude vstávat a kdy bude chodit spát, kdy a co bude snídat a co si dá k večeři. Není snadné srovnat se s tím, že ve svém pokoji nejsem sám, že se s někým, koho jsem dříve neznal, musím dělit o koupelnu, cítit vinu, že kašláním ruším jeho spánek a zlobit se na něj za jeho chrápání.
Cílem terénních sociálních služeb je podporovat uživatele v tom, aby mohl plnohodnotně, samostatně, důstojně a bezpečně žít svůj život tam, kde žít chce a tak, jak se sám rozhoduje. A to je přece hodnota, která stojí za kus práce. Spektrum terénních (a také ambulantních, které je doplňují) sociálních služeb je široké. Základní rozdělení přináší zákon a vyhlášky, širokou škálu každodenních řešení přináší běžné potřeby jednotlivých uživatelů a formují je možnosti poskytovatelů. Každá služba má své opodstatnění, každá přináší nenahraditelnou pomoc a zlepšuje život uživatelů.
Tísňová péče
Jednou z terénních sociálních služeb je tísňová péče. Je to služba nová, vznikla teprve nedávno, před několika málo desítkami let. Možná i proto není tak rozšířená, lidé o ní moc neví, nedůvěřují jí a obávají se o ni požádat. A to je škoda, protože tak jako jiné služby má své místo, má své klienty a může zásadním způsobem zlepšit jejich životy.
Tísňová péče poskytuje uživatelům vzdálenou podporu, nepřetržitou, každodenní. Takzvaně distanční podpora je poskytována prostřednictvím moderních komunikačních technologií. Uživatel služby tísňové péče se může spolehnout, že v tísni nebude sám, že je zde někdo, kdo pomůže, a to ve všech situacích.
Soustavná podpora uživatele přináší prospěch nejen uživateli samotnému, ale i jeho blízkým. Mohou se spolehnout, že jejich babička, dědeček či kamarád je v pořádku a že mu v případě potřeby někdo pomůže.
Technicky je tísňová péče postavena na komunikačním zařízení, díky kterému se uživatel může spojit se poskytovatelem služby. Obvykle je komunikační zařízení umístěno v bytě uživatele, nebo jej uživatel nosí při sobě. Zvolené řešení determinuje možnosti služby. Stacionární zařízení, obvykle připojené na pevnou telefonní nebo podobnou linku, spolehlivě garantuje spojení uživatele s poskytovatelem v prostředí uživatelova bytu. Mobilní, přenosné řešení přináší výhodu volného pohybu uživatele nejen mimo byt, ale klidně i mimo město.
Je chybou uvěřit, že nejdůležitější na tísňové péče je ono komunikační zařízení, ta skříňka či krabička, díky které se dovolám pomoci. To je jen technika. Nejdůležitější součástí tísňové péče jsou ti, kdo čekají trpělivě na druhém konci „drátu“, odborníci, kteří dovednou účinně zajistit pomoc, když je jí třeba. Ale kdo dovedou s osamělým seniorem i vlídně pohovořit, když na něj přijde smutná chvilka či obava.
Aby mohla být služba skutečně uznána sociální službou, musí být spolehlivá a bezpečná, musí splňovat přísné podmínky. Nespolehlivé a nedokonalé řešení může být i přes ty nejlepší úmysly ve skutečnosti pro uživatele nebezpečné a může je ohrozit, proto musíme na kvalitě služby tak trvat.
Odborný tým
První podmínkou pro fungování, kvalitní fungování sociální služby tísňové péče je kvalitní tým, který za ní stojí. Nezbytnou součástí týmu jsou sociální pracovníci, kteří především připravují s uživateli a jejich rodinami individuální plány a metodicky řídí práci dalších pracovníků v sociálních službách. Samotní pracovníci v sociálních službách jsou základem služby tísňové péče. Pracují v nepřetržitém procesu, ve dne i v noci jsou kdykoli připraveni hovořit s uživateli, vyslechnout jejich stesky, odpovědět na jejich otázky a v případě nutnosti rychle a účinně zajistit pomoc.
Spolehlivá technologie
Na tísňovou službu musí být spolehnutí. Tomu musí odpovídat i používané komunikační a další technologie. Poskytovatel musí mít neustálý přehled o tom, zda je komunikace s uživatelem funkční, zda je komunikační zařízení v pořádku, má dostatečně nabité baterie. Uživatel musí mít jistotu, že se prostřednictvím komunikačního zařízení dovolá pomoci kdykoli a odkudkoli.
Součástí spolehlivé technologie je i postup v případě poruchy. Poskytovatel musí být připraven nejen poruchu včas identifikovat, ale v co nejkratší době zajistit opravu, výměnu nebo zapůjčení náhradního komunikačního zařízení tak, aby byl uživatel co nejkratší dobu bez podpory.
Základní požadavky na použité technologie jsou spolehlivost, dostatečná výdrž baterií, výborné připojení, hlasová komunikace, velice jednoduché ovládání, možnost komunikace i bez aktivity uživatele. Nové technologie jsou stále chytřejší. Komunikační zařízení mohou sledovat aktivity uživatele, hlásit stav nabití svých baterií, zjišťovat místo, kde se nachází.
Správné procesy
Pro kvalitní službu špičkový tým ani bezchybná technologie nestačí. Aby vše fungovalo, je potřeba nastavit správně jednotlivé postupy.
Patří sem postupy běžné, tedy jednání s potencionálním klientem, uzavírání smlouvy, vytvoření individuálního plánu a jeho pravidelné aktualizace, odpovídání na otázky i vyřizování stížností.
Mimořádně důležité a současně složité jsou postupy při vzniku tísňové situace, takzvaném alarmu. Alarm vyvolává celá řada příčin. Některé jsou technické, jiné vzniknou aktivitou uživatele. Mezi technické příčiny alarmů patří například nízká úroveň baterií v komunikačním zařízení, stavy kdy uživatel nepřipojil nebo naopak neodpojit zařízení od nabíječky v době, kdy to udělat měl. Komunikační zařízení indukují alarm i tehdy, kdy se uživatel v denní době nepohybuje. Všechny tyto situace mohou mít příčinu v obtížích uživatele a je potom namístě přivolat pomoc.
Alarm vyvolaný uživatelem je vždy tísňovým voláním. Často uživatel volá omylem, ale i tak je třeba s každým voláním nakládat naprosto vážně. Podle předem připravených a otestovaných schémat vyřizuje operátor každý alarm. Při alarmu se obvykle snaží spojit s uživatelem, pokud se to nepodaří, tak s jeho blízkými, kontaktními osobami. Když ani ti nemohou situaci vyřešit, přivolá pracovník tísňové péče složky integrovaného zásahového systému. V každém případě je nezbytné pamatovat, že na druhém konci je uživatel, obvykle starší osoba, obvykle se sníženou soběstačností, který obvykle má potíže, z našeho pohledu větší či menší. Je povinností tísňové péče vždy pomoci, i kdyby to byl desetkrát planý poplach, ten jedenáctý může být kritickým a rozhodovat o životě.
Nutnou podmínkou je nepřetržité fungování služby. Pokud by byla služba poskytována tak, že v některé době nefunguje, je například postavena na mobilním telefonu jedné osoby, může uživatelům ne pomáhat, ale přímo je ohrozit. Pokud uživatel volá v tísňové situaci o pomoc, na službu se spolehne. Když služba nefunguje, uživatel zůstane bez pomoci, a to je jednoduše nepřijatelné.
Rozšiřování tísňové péče
Sociální služba tísňové péče je nová. Obecná veřejnost, a často ani odborníci, o ní nemají dostatečné informace, dostatečné povědomí. Tísňová péče není rozšířena. I přes více jak dvacet let její existence má stále jen několik set uživatelů. Přitom není pochyb o tom, že by mohla pomáhat a zlepšit každodenní život mnoha tisícům lidí. I lidé, kteří v sociálních službách mnoho let pracují, sice o tísňové péči ví, ale málokdo z nich zná někoho, kdo tuto službu užívá.
Tísňová péče je spolu s dalšími terénními sociálními službami pro mnoho klientů alternativou péče pobytové. Znovu a znovu narážíme na přesvědčení, často i starostů a komunálních politiků, že nejlepší pomocí pro osamělého seniora je přestěhovat ho do domova důchodců. Tento omyl se v praxi promítá i do rozhodování o veřejných financích. Téměř každé město a určitě všechny kraje ve svých rozpočtech podporují milionovými částkami pobytové a další tradiční sociální služby, a na služby nové jaksi nezbývá. Nepochybujeme o tom, že pobytové a další tradiční služby potřebují více peněz, a vždy budou, nicméně občané si určitě zaslouží aby jim jejich obec pomohla s dostupností takových služeb, které by je podpořily žít bezpečně a bez obav doma, mezi svými.
Nejčastějšími uživateli tísňové péče jsou občané starší osmdesáti let. Rozhodování o tísňové péči je pro ně komplikované. Setkáváme se s několika obvyklými reakcemi: „já jsem ještě v pořádku, zatím vše zvládám, podporu nepotřebuji“ nebo „já už nic nepotřebuji, dlouho už tu nebudu, pro mě je to škoda“. Dalším častým argumentem je cena služby, a to přesto, že je skutečně velice malá, v základních plánech málo nad 10 korun denně, a přesto, že uživatel obvykle pobírá příspěvek na péči výrazně vyšší, než jsou náklady tísňové péče. Jak víme, v případě pobytových služeb ztrácí uživatel nad příspěvkem kontrolu zcela. Stále častěji se potkáváme s tím, že tísňovou péči pro své rodiče a prarodiče poptávají jejich potomci. Služba má velký význam pro celou rodinu, děti a vnuci uživatelů mají jistotu, že se někdo o jejich babičky a dědečky nepřetržitě stará.
Jsme přesvědčeni, že tísňová péče má budoucnost a bude v příštích letech stále více pomáhat potřebným lidem žít kvalitní a bezpečný důstojný a samostatný život ve svém prostředí a podle své vůle. Musíme pro to však ještě hodně udělat.