V minulém týdnu proběhlo ve Štrasburku hlasování Evropského parlamentu o usnesení k návrhu Smlouvy o Ústavě pro Evropu, které se obecně nesprávně říká Evropská ústava. V tomto hlasování jsem hlasoval proti, stejně jako všichni poslanci Evropského parlamentu za ODS. Z 24 poslanců EP zvolených v ČR hlasovalo pro návrh usnesení pouze sedm (tři poslanci NK-ED, všichni - dva lidovci a všichni – dva sociální demokraté). Z celého Evropského parlamentu tak byl z ČR proti usnesení největší díl poslanců.

Celé hlasování v Evropském parlamentu bylo spojeno s velmi silnou, až místy hysterickou kampaní na podporu tohoto usnesení. Diskuse byla velmi jednostranná, každý opačný názor je vnímám fanatickými prosazovači eurostátu jako nepřátelský a každý, kdo si „dovolí“ vlastní názor vyslovit je nepřítelem. Dá se očekávat, že podobná kampaň bude provázet celé další schvalování „ústavy“. Z mého pohledu je to nedemokratické (opoziční názor nedostává stejnou šanci být slyšen) a nevkusné – byl jsem až překvapen, s kolika kolegy z bývalých zemí komunistického bloku jsme se shodli, že přijímání usnesení k ústavě svou atmosférou připomíná bývalé první máje…

Důrazně vždy a všude říkám, že jsem vždy a byl pro spolupráci zemí v Evropě a pro Evropskou unii. Je mi jasné, že nelze v Evropě nespolupracovat, že nelze spolu neobchodovat a nežít. Tím, že je prospěšné propojovat hospodářské, sociální i kulturní zájmy evropských zemí. Nemám nic proti tomu, aby ty země, které se k tomu rozhodly, spolupracovaly v rámci Evropské unie, a jsem rád, že spolu spolupracovat mohou i ty země, které členy EU nejsou (jak jsem se nedávno přesvědčil při setkání s prezidentem Švýcarska), stejně jako země, které nejsou v Evropě, jako především Spojené státy americké. Evropskou unii chápu jako dobrovolné společenství suverénních národních států v Evropě. Přeji si Evropu možností, příležitostí, rovných pravidel a všestranně prospěšné spolupráce. Jistě, řada témat musí být koordinována a případně i řešena společnými pravidly, ale tato pravidla musí země přijmout dobrovolně a musí mít šanci rozhodnout se jinak.

Návrh Smlouvy o Ústavě pro Evropu ale není v souladu s mou představou Evropské spolupráce. Návrh nevznikl z dobrovolného rozhodnutí členských zemí – vypracoval jej Konvent, který není nikým volený a nemá žádnou politickou odpovědnost.

Souhlasím s tím, že Evropská unie potřebuje, zvláště ke svému nedávnému a dalšímu očekávanému rozšíření, bezpochyby upravit pravidla, kterými se řídí. Tato úprava ale musí být zjednodušením, posílením práv členských zemí a snížením zbytečné byrokracie. Ústava přináší právě opačné řešení – je velmi komplikovaná, pro laika prakticky nesrozumitelná, oslabuje práva členských zemí a navyšuje administrativu. Návrh ústavy posouvá EU k „polofederálnímu“ uspořádání a bere členským státům část jejich suverenity. Ústava nahrazuje dnešní konsensuální rozhodování v některých oblastech rozhodováním většinovým. Zatím co dnes musí s předpisem EU souhlasit každá členská země, po přijetí Ústavy by stačil souhlas většiny. V některých zemích by tak mohly být prosazeny předpisy, se kterými by nesouhlasila ani vláda, ani Parlament, ani obyvatelé této země. Varovné je, že po přijetí ústavy to tak bude a prostě se s tím již nedá nic dělat. Přijímání Ústavy tak může být paradoxně posledním vážným rozhodováním, při kterém bude souhlas České republiky doopravdy nezbytný - dále již může být rozhodováno „o nás bez nás“.

Ústava neplatí, tedy žádná Ústava nebude, dokud ji neodsouhlasí všechny členské státy. Obavy, co se stane se zemí, která Ústavu neodsouhlasí, jsou umělé – pokud ji byť jen jedna země neodsouhlasí, žádná Ústava v žádné zemi EU platit nebude. Čeká nás dlouhá a těžká diskuse, ve které budeme vysvětlovat, co návrh Evropské ústavy znamená, co nám přinese a co nám sebere. Věřím, že to bude diskuse slušná, vyvážená, poctivá a že na jejím konci se naši občané rozhodnou podle toho, co pokládají pro sebe, svou rodinu a svou zemi za nejlepší.

Související: Hlasování o Evropské ústavě