Evropský soudní dvůr rozhodl ve věci pracovní doby českého lékaře. Před několik dny přijal Evropský soudní dvůr usnesení, ve kterém se vyjadřuje k problematice regulace pracovní doby a odměn českého lékaře.

Evropský soudní dvůr rozhodl ve věci pracovní doby českého lékaře

Předmětem rozhodnutí je odpověď na otázku, zde může členský stát Evropské unie svými zákony rozhodovat o tom, zda bude práce přesčas (služba lékaře v nemocnici) započítávána do pracovní doby celá nebo jen její část – ta, po kterou lékař skutečně pracoval. Dále se Evropský soudní dvůr vyjadřuje k druhé části otázky, tedy k tomu, zda může členská země EU svými zákony stanovit rozdílnou výši odměny za tu část přesčasu, po kterou lékař ve službě nepracoval (čekal na práci).

Platná evropská směrnice o některých aspektech úpravy pracovní doby se vyjadřuje mimo jiné k maximální týdenní pracovní době. Pro tyto účely zná pouze pracovní dobu a dobu odpočinku, nezná dobu „čekání na práci“. Směrnice se současně žádným způsobem nevyjadřuje k problematice odměny za práci.

V současnosti probíhá složité projednávání novely této směrnice. V návrhu novely, který připravila Evropská komise, se již objevuje definice „neaktivní doby pohotovosti“, tedy doby „čekání na práci“, jak jsme zvyklí tuto dobu kdy lékař při službě právě nepracuje označovat. Právě velice problematický výklad stávající platné směrnice v oblasti služeb lékařů byl jedním z hlavních důvodů pro návrh novely.

Evropský soudní dvůr rozhodl, že veškerá doba přesčasu, kterou lékař tráví na pracovišti, musí být započítávána jako pracovní doba. Členská země EU nemá právo vlastními zákony tuto skutečnost měnit. Soud (zcela pochopitelně) ve svém rozhodnutí nemohl přihlédnout k právě probíhající práci na novele.

Současně soud rozhodl, že členský stát má právo stanovit v případě přesčasu jinou odměnu za tu část přesčasu, ve které lékař skutečně vykonával práci, a jinou odměnu za tu část přesčasu, kdy lékař nepracoval.

Co toto velice významné rozhodnutí Evropského soudního dvora znamená pro českou praxi? Lékaři mohou pracovat nejvýše 48 hodin týdně (hodnotí se průměrná týdenní pracovní doba za delší období). Přísná evropská regulace neumožňuje odpracovat více přesčasových hodin. V praxi tedy lékař při 40ti hodinové týdenní pracovní době může odpracovat nejvýše 32 hodin přesčasu za měsíc (čtyři týdny), může tedy odsloužit pouze dvě služby ve všední den, případně jednu službu o víkendu + polovinu služby ve všední den. Přitom je třeba zdůraznit, že i při takto omezených službách může být část služby, tedy přesčasu, kdy lékař ve skutečnosti nepracuje, odměňována jinak, než doba kdy pracuje – evropská legislativa tedy nepomůže lékařům splnit jejich přání, aby byli za celou dobu přesčasové práce odměňováni stejně. Pouze jim omezuje možnost sloužit služby.

Ve zjednodušeném modelu tedy bude na oddělení v jednom měsíci muset nastoupit do služby 10 lékařů během 20 všedních dnů a 8 lékařů během čtyř sobot a nedělí (těchto 8 lékařů se podělí o 4 všední služby ve zbývajících dnech měsíce - 29. až 31.). Evropská regulace tedy vyžaduje, aby se na zajištění ústavní pohotovostní služby na jednom oddělení podílelo 18 – slovy osmnáct – lékařů. Ale to pouze v případě, kdy lékař slouží „ v jednom“. Na pracovištích, kde je nezbytná současná přítomnost více než jednoho lékaře v rámci ÚPS je pochopitelně potřeba počet potřebných lékařů vynásobit. (Model nepočítá s dovolenými a pracovní neschopností lékařů, skutečná potřeba bude tedy ještě vyšší.)

Sám jsem řadu let pracoval na dětském oddělení okresní nemocnice. Sloužili jsme vzhledem k potřebám jednotky intenzivní péče a současnému zajišťování pohotovostní služby pro ambulantní pacienty ve dvou lékařích. Pro naše oddělení by tedy bylo podle evropských regulací zapotřebí zajistit 36 pediatrů. Mohu odpovědně prohlásit, že v té době nebylo k disposici ne 36, ale ani 18 lékařů ochotných a schopných ÚPS zajistit. Nevím, jak za stávající situace nemocnice požadavkům evropské regulace v českém prostředí vyhoví.

Řešení komplikované situace samozřejmě existuje. Plánované uzavírání dohod o provedení práce či zakládání jakýchsi družstev lékařů, která následně prodají nemocnic práci lékařů ve službě, jsou pouhým obcházením mizerného předpisu a rozhodně budou dříve či později odmítnuty. Jak z pohledu ochrany pracovníka, tak z pohledu ochrany pacienta před přepracovaným lékařem jsou tato řešení nepřijatelná.

Správné řešení spočívá ve využití prostoru, který právě zdravotnictví a lékařům dává jak platná, tak připravovaná směrnice. Směrnice umožňuje řadu výjimek, mimo jiné právě pro oblast poskytování zdravotních služeb. Tyto výjimky však nepřipouští náš zákoník práce, který protlačili v minulém volebním období na poslední chvíli komunisté se sociálními demokraty nejen proti vůli zbytku politického spektra, proti vetu prezidenta, ale především proti zdravému rozumu.

Nejlepším řešením je umožnit, aby se zaměstnanec a zaměstnavatel dohodli na takovém řešení, které je pro jejich zdravotnické zařízení a jejich pracoviště nejvhodnější. nechci zde taková řešení naznačovat, je jich řada a ti, kdo v praxi působí, je přirozeně znají. Důležité je prosadit novelu zákoníku práce, protože platný mizerný zákoník takovou dohodu zakazuje. Pokud dáme prostor k odpovědné dohodě zaměstnance a zaměstnavatele, nalezneme řešení i v rámci mimořádně přísné evropské regulace, alespoň na dobu, dokud se nám i tuto regulaci nepodaří změnit.

Rozsudek Evropského soudního dvora - případ Vorel:

• na webu Evropského soudního dvora
• pdf ke stažení [PDF, 68kB]

Tisková zpráva

Precedent

Evropský soudní dvůr v Lucemburku vydal před několika dny usnesení, ve kterém se vyjadřuje k problematice regulace pracovní doby a odměn českého lékaře.

Základem je déletrvající spor mezi lékařem MUDr. J.Vorlem a Nemocnicí Český Krumlov ohledně proplácení odměny za služby v nemocnici. Lékař požaduje proplacení odměny za služby v plné výši, tedy takové, která by měla být adekvátní základnímu platu. Nemocnice se však odvolává na vnitrostátní právní úpravu, podle které pracovní pohotovost, během níž nedojde k výkonu práce, nelze považovat za regulérní pracovní dobu - a tedy odměna musí být nižší.

Soud v Českých Budějovicích spor přerušil do doby, než se k němu vyjádří Evropský soudní dvůr.

Ten 11.1.2007 zkonstatoval, že veškerá doba přesčasu, kterou lékař tráví na pracovišti, musí být započítávána jako pracovní doba a žádná země EU nemá právo vlastními zákony toto měnit. Současně však rozhodl, že stát má právo stanovit v případě přesčasu jinou odměnu za tu část, kdy skutečně pracoval, a jinou, kdy nepracoval.

Toto rozhodnutí tedy nesplní lékařům jejich přání, aby jim evropská legislativa pomohla ke stejné odměně za celou dobu přesčasu.

Co dál:

Zároveň evropská legislativa přísně reguluje počet přesčasových hodin (které nelze překročit), a tak jednotlivým lékařům de facto omezuje možnost sloužit služby. Aby mohla být zaručena dostatečná zdravotní péče, potřebují tedy nemocnice víc sloužících lékařů, což je, vzhledem k jejich nedostatku, u nás věc v této chvíli neřešitelná.

Vlastně jedno řešení by tu bylo: využít celého prostoru, který lékařům a zdravotnictví evropská směrnice „o úpravách pracovní doby“ přece jen dává. Ta, na rozdíl od špatného (nedávno přijatého) zákoníku práce, dovoluje (zejména ve zdravotnictví) řadu výjimek a připouští i možnost dohody mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Český zákoník práce se na tuto směrnici odvolává a přitom s podobnými výjimkami ani s možností dohody nepočítá.

Řešení je tedy velmi jednoduché: co nejrychleji přijmout novelu zákoníku práce !