Žijeme v době informací. Přístup k informacím je jedním ze základních lidských práv. Omezovat či bránit v přístupu k informacím lze pouze v závažných a odůvodněných případech, jako je bezpečnost státu či ochrana osobních údajů.

Stavíme na odpovědnosti jedince ve společnosti a odpovědnosti společnosti za ochranu práv jedinců. Každý občan se musí rozhodovat a za svá rozhodnutí nést svůj díl odpovědnosti. Zájmem společnosti je, aby se lidé rozhodovali co nejlépe. Správné rozhodnutí je podmíněno odpovídajícím vzděláním a přístupem k informacím.

Věnuji se oblasti zdravotnictví. Informace ve zdravotnictví hraje mimořádnou roli. Informace ve zdravotnictví lze podle různých kriterií rozdělovat na mnoho skupin. Jsou to informace pro profesionály i informace pro laiky. Jsou to informace obecné i informace individuální, vztahující se ke konkrétnímu pacientovi – to jsou potom citlivé osobní údaje, které chráníme.

V tomto textu se chci spolu s laskavým čtenářem věnovat problematice obecných informací o lécích a jejich vlastnostech, informací určených pro laiky.

Lidé, kteří užívají léky, mají pochopitelně mimořádný zájem dozvědět se, jaké vlastnosti tyto léky mají. Stejně velký zájem je i o informace o tom, které jiné léky lze na určitou nemoc použít, jaké jsou jejich výhod a nevýhody. Každý, kdo onemocní, má zájem dozvědět se, co by mu mohlo pomoci, co je pro něho nejlepší. Doba, kdy byli jedinými zdroji těchto informací lékař a lékárník, je již nenávratně pryč. Stále více lidí se snaží získat více informací z jiných zdrojů.

Stávající právní úprava však, a pro mnohé z laskavých čtenářů to je jistě překvapením, brání do značné míry občanům v přístupu k těmto informacím. Záminkou pro toto omezení je nepřiměřená a neracionální obava z reklamy na léky. Směrnice Evropské unie i české zákony zakazují výrobcům léků reklamu na léky, vydávané na lékařský předpis. Je tak zakázáno informovat občany o lécích, jejich možnostech, výhodách i rizicích spojených s jejich užíváním. Tento zákaz neplatí směrem k profesionálům, reklama může být prováděna v odborných časopisech určených výhradně zdravotníkům. Občanům je tímto zákazem bráněno v přístupu k informacím, které jsou přitom pro ně zásadní, rozhodují o jejich zdraví či dokonce životě. Občan je manipulován do role hlupáčka, který by si mohl ublížit, kdyby se dozvěděl to, co smí vědět pouze jeho lékař.

Pravým důvodem, proč politici zakazují občanům přístup k informacím, je obava o finanční stabilitu národních systémů zdravotního pojištění. Když se totiž lidé dozví o všech možnostech léčby, přirozeně pro sebe a své blízké vyžadují nejlepší možnou léčbu, nejlepší možné, a zřejmě také nejdražší, léky. Po nemocném nelze žádat, aby bral ohledy na možnosti zdravotního pojištění, aby respektoval limity zdravotních pojišťoven (po lékařích to žádat lze a funguje to!). Pro systém je tak jednodušší, aby se pacient o všech možnostech léčby nedozvěděl a nežádal je. Lékař, tlačený ke zdi limity a pokutami ze strany pojišťoven, svému pacientovi všechny možnosti léčby neprozradí. Správné řešení, to je přiznat, že solidární systémy prostě tu nejlepší péči pro každého zajistit nedokáží, je pro politiky obtížné.

Evropské předpisy zakazující reklamu na léky na předpis pochází z roku 1992. Dnešní realita roku 2007 je bezpochyby jiná a žádá si změnu.

V rámci evropského farmaceutického fóra probíhá otevřená diskuse o tom, jak umožnit pacientům získat odpovídající informace o lécích, které užívají či které by mohli užívat. Na začátku diskuse je třeba odmítnout nesmyslné obavy o tom, že by takové informace mohly pacienty poškodit. Nezapomínejme, že jde o léky vázané na lékařský předpis. O výdeji léku tedy vždy nakonec rozhoduje lékař a ten spolu s lékárníkem nese svůj díl odpovědnosti.

Oč nám tedy jde? Jde nám o to, aby pacient měl možnost získat informace o možnostech léčby ještě předtím, než spolu s lékařem a lékárníkem o své léčbě rozhodne. Proč se máme bát toho, že pacient přijde do ordinace lékaře již s jistou informací o tom, jaké léky v jeho případě připadají v úvahu? Během konzultace s lékařem je na lékaři, aby vysvětlil pacientovi souvislosti, které díky svému vzdělání na rozdíl od pacienta zná, a aby navrhl pacientovi nejlepší možné řešení.

Již dávno není pravda, že lékař je nejlepším odborníkem na všechny nemoci. Lékař má díky svému vzdělání a praxi široký přehled o všech nemocech. Hlubší přehled má o problematice, které se věnuje. Není však v lidských možnostech mít úplný přehled o všech nových poznatcích ani v úzkém oboru. Naopak pacient, který se dozví o své diagnóze, může mít během krátké doby velice detailní přehled o všech informacích o své chorobě – je to pro něho otázka života a smrti! Stále více pacientů, vzdělaných v jiných oborech, se ve své nemoci stává skutečnými odborníky, kteří mají ten nejlepší přehled o všech novinkách. Pokud spolupracují s lékařem, který má na rozdíl od nich mnohem širší přehled a větší zkušenosti, mohou společně dosáhnout vyšší kvality – a to je přece jejich společným zájmem.

V této situaci je naprosto nesmyslné chránit před pacientem informace o lécích a vyhradit je pouze lékaři. Tento model petrifikuje informační převahu lékaře nad pacientem, ale nepřináší ani jednomu z nich nic dobrého.

Když dojde k předpisu léku, má mít pacient možnost získat všechny informace o tom, jak lék působí, jaké má vlastnosti, s jakou dietou lék lze či nelze kombinovat. Je přece přirozeným zájmem pacienta užívat lék správně a vyvarovat se možných komplikací. To stejné je i v zájmu lékaře, a samozřejmě také plátce zdravotní péče, protože jak selhání léku tak případná komplikace pouze zvyšuje náklady na zdravotní péči.

Jsme svědky dlouhých a složitých diskusí o tom, kde leží hranice mezi informací a reklamou. Sám tuto hranici neumím definovat a dovedu si představit nekonečné spory o tom, kde tato hranice vede obecně a kde v jednotlivých případech. Proto navrhuji se tímto problémem nezabývat a umožnit poskytování všech informací.

Mnohem důležitější je forma a obsah informací. Co se týká formy, musí být informace podávány ve srozumitelné formě, tedy tak, aby jim příjemce informací porozuměl. Druhou podmínkou, zvláště významnou v multilingvální Evropě, je jazyk, ve kterém je informace podávána. Jsem přesvědčen, že právě to je v přirozeném zájmu toho, kdo informace podává, a tedy jinými slovy že se otázce formy informací z pohledu legislativy nemusíme vůbec věnovat.

Mnohem důležitější je obsah informací, tedy jejich kvalita. V tomto případě se zřejmě shodneme na tom, že oblast kvality informací regulována být musí. Musíme zabránit tomu, aby občané dostávali v oblasti léků informace nepravdivé či neúplné. Je třeba dosáhnout toho, aby informace o lécích byly pravdivé a úplné. Za pravdivost a úplnost informace musí nést odpovědnost ten, kdo informace poskytuje, porušení této povinnosti musí být postihováno skutečně bolestivým trestem.

Je před námi nelehké úkoly:

• prolomit bariéru starého modelu myšlení, ve kterém mají pouze lékaři informace i právo rozhodovat o zdraví a životě svých pacientů
• prolomit bariéru falešných a škodlivých obav z poskytování informací o lécích na předpis komukoli jinému než zdravotníkům
• prosadit skutečně reálný krok na cestě k posílení postavení pacienta tak, aby se podílel na rozhodování o vlastní léčbě, o svém zdraví, případně i životě
• vytvořit jasný legislativní rámec pro poskytování informací o lécích tak, aby byla dostatečně zajištěna odpovědnost toho, kdo informace poskytuje, za jejich pravdivost a úplnost.

Nebude snadné tyto úkoly splnit, ale je to možné a nezbytné. Jsem si jist, že to společně dokážeme.