Už toho bylo napsáno hodně o zdravotní péči, její dostupnosti a kvalitě, a snad ještě více o její ceně, nákladech, nedostatku financí a nesprávném hospodaření s nimi. Zdravotnictví prostě je a bude tématem, které zajímá skoro každého, kterému snad každý rozumí a které se bezpochyby každého dotýká.

Zdravotnictví se hodně změnilo, jak po stránce vědeckého poznání, tak po stránce vzdělání zdravotnických pracovníků, dostupnosti technologií při vyšetřování, léčbě, prevenci či rehabilitaci. Hodně se změnila i organizace zdravotní péče, která reaguje na vše výše uvedené. Zdravotnictví se posouvá od akutních a infekčních nemocí k chronickým civilizačním chorobám, péče se přesunuje z akutních lůžek na jedné straně do péče ambulantní, a na druhé straně do péče chronické, dlouhodobé. Akutní lůžková péče se stále více specializuje a centralizuje, vytváří se komplexní specializované týmy a úzce zaměřená excelentní pracoviště.

Na léčbě jednoho pacienta se namísto jednoho či dvou lékařů podílí celé široké týmy odborníků. Pacient je předáván mezi pracovišti, laboratorní vyšetření jsou prováděna často v jiném městě či jiné zemi, nad rentgenovými snímky diskutují odborníci z různých zařízení současně. I občané cestují více než kdy dříve, pohybují se za prací, za studiem či za zábavou – a na své cestě světem pochopitelně občas potřebují zdravotní péči a vyhledávají jim tam, kde právě jsou (evropská legislativa jim v tom pomáhá).

Všechny tyto změny vedou k extrémní potřebě práce s informacemi. Během poskytování zdravotní péče vzniká ohromné a stále narůstající množství informací. Zkusme se zamyslet nad tím, kolik informací měl při svém rozhodování venkovský lékař, který před padesáti lety léčil zápal plic našich dědečků, a kolik informací mají lékaři ve stejné situaci dnes.

Tyto informace jsou mimořádně cenné z několika důvodů:

1. při získávání informací byly vynaloženy velké náklady, a to jak finanční, tak personální – ani peněz ani odborníků není nadbytek a tak se s nimi nesmí plýtvat;
2. získávání informací je spojeno minimálně s nepohodlím, většinou však s jistým rizikem pro pacienta – musí někde být, strpět opakované svlékání, ohmatávání a proklepávání, ale často se podrobit invazivnímu zákroku, odběru krve či jiné tkáně, zasouvání přístrojů do tělních otvorů či nebezpečnému ozařování;
3. využití informací při rozhodování může podstatným způsobem ovlivnit rychlost a správnost rozhodnutí, a tím kvalitu poskytnuté péče, ale i její cenu – správné rozhodnutí omezuje chyby i plýtvání.

Nevídaný technologický pokrok v oblasti informačních a komunikačních technologií nabízí mnoho řešení právě pro práci s informacemi. Většina oborů lidské činnosti již tyto možnosti využívá. Zdravotnictví zůstává jedním z těch oborů, kde, paradoxně, jsou často ty nejcennější informace zpracovávány postaru, s využitím papíru a propisovačky. Velké množství informací sice vznikne v elektronické podobě, v počítači či přístroji, jsou kdesi uloženy v informačním systému, ale až příliš často v podobě, která neumožňuje jejich sdílení a předávání. Jiné informace jsou uloženy v podobě elektronické, ve formátu, který umožňuje jejich sdílení, v prostředí, které sdílení podporuje, a přesto ani tyto informace nejsou využívány opři dalším rozhodování.

Všechny výše popsané situace vedou k tomu, že ve chvíli rozhodnutí o další péči, o dalším osudu pacienta, nejsou využity informace, které „někde“ existují. Výsledkem je snížená kvalita péče, pacient zbytečně umírá nebo zcela zbytečně není léčen správně, musí zbytečně podstoupit řadu vyšetření, zbytečně užívá léky, zbytečně navštěvuje lékaře či je hospitalizován. Zcela zbytečně plýtváme cenným časem nedostatkových specialistů a penězi.

Jak dlouho ještě si budeme moci dovolit toto nehorázné plýtvání? Jak dlouho nám ještě budou naši pacienti tento šlendrián tolerovat?