Naprosto nová situace ve společnosti, vyvolaná novým virem z Číny, s sebou přinesla mimo jiných změn i zásadní až revoluční změnu ve vnímání nového a doposud u nás značně opomíjeného způsobu poskytování zdravotních služeb, a to telemedicíny.
Důvod je zcela zřejmý: náhle, prakticky ze dne na den, se objevily pádné důvody pro to, aby se lékaři a pacienti nesetkávali osobně jako dříve. Jak zdravotníci, tak pacienti začali hledat cesty, jak vyřešit své problémy a současně se vyhnout osobnímu setkávání, a také cestování k lékaři.
Příležitost přináší nové technologie, které se v několika posledních letech rozšířily a zdokonalily a umožňují relativně rychlou, levnou, dostupnou, spolehlivou a bezpečnou komunikaci a přenos dat. Spolu s novými technologiemi je zde velká řada příkladů distančního poskytování služeb v jiných oblastech – eshopy, jízdenky, booking, předpověď počasí, hry, sociální sítě, filmy, podcasty, …
Ce je vlastně telemedicína? Najdeme celou řadu definic, jednoduše je to poskytování zdravotních služeb vzdáleným způsobem. Telemedicína dovoluje lékařům, případně dalším zdravotnickým pracovníkům, posoudit, diagnostikovat a léčit pacienty vzdáleným způsobem prostřednictvím informačních a komunikačních technologií. Nepřehlédněme prosím, že hovoříme o zdravotní péči a o zdravotnících, tedy o osobách způsobilých k poskytování zdravotních služeb.
Telemedicína umožňuje pacientům, kteří nemohou nebo nechtějí přijít za svým lékařem osobně, ať již z důvodu velké vzdálenosti nebo z důvodu kritické epidemiologické situace, rychlý a efektivní přístup ke zdravotním službám. Telemedicína také umožňuje efektivnější využití omezených lidských zdrojů odborníků, kteří mohou pracovat na svých pracovištích a vzájemně komunikovat a spolupracovat bez nutnosti cestovat.
Služby telemedicíny můžeme podle WHO rozdělit na:
- Konzultace mezi vzdáleným pacientem a poskytovatelem zdravotní péče.
- Telemonitoring zdravotních a diagnostických dat poskytovatelem zdravotní péče.
- Přenos dat/snímků k poskytovateli zdravotní péče (specialistovi).
- Konzultace mezi poskytovali zdravotní péče za účelem řízení případu.
V naší dnešní situaci se budeme věnovat zejména prvnímu případu, tedy vzdálené konzultaci mezi pacientem a lékařem.
Využívání vzdálené konzultace si vynutila kritická epidemiologická situace, když hrozil přenos nové neznámé nákazy jednak z pacienta na lékaře, ale také z pacienta na pacienta, pokud by se setkávali v ordinaci či v čekárně. Samozřejmě také přenos od lékaře (zdravotníka) na pacienta. Všechny tyto případy se bohužel i staly, obavy nejsou nepodložené. Měli jsme tedy a stále máme pádné důvody hledat cesty, jak poskytnout nezbytnou a potřebnou zdravotní péči a současně riziko přenosu viru snížit či eliminovat. Distanční péče je k tomu ideální, pokud současně splní podmínku kvality a bezpečnosti poskytnutých zdravotních služeb.
Na vzdálené konzultace jsme nebyli připraveni. Využívání elektronické komunikace není vyučováno ani na lékařských fakultách, ani není zařazeno do před-atestačního specializačního vzdělávání, není ani předmětem celoživotního vzdělávání. Někteří lékaři měli s elektronickou komunikací zkušenosti ze soukromého života, jiní ne.
Jedna věc je „obyčejná“ komunikace prostřednictvím internetu, ale zcela jinou situaci přináší poskytování zdravotní služby, kterou vzdálená konzultace lékaře a pacienta je. Dostáváme se do oblasti, která má nebo by měla mít jasná pravidla. Pravidla pro poskytování zdravotní péče jsou zakotvena v zákonech, na prvním místě v zákoně o zdravotních službách(č. 372/2001 Sb.).
Ve stávajícím znění zákona speciální podmínky pro vzdálené konzultace nenajdeme, můžeme pouze vycházet z obecných ustanovení – zdravotní služby poskytuje zdravotnické zařízení prostřednictvím kvalifikovaných osob, vede zdravotnickou dokumentaci, zdravotník je povinen znát identitu pacienta, pacient má právo znát identitu zdravotníka, péče je poskytována se souhlasem pacienta, poskytovatel chrání osobní údaje pacienta, pacient má právo na přístup ke svým údajům, poskytovatel předává zdravotní informace registrujícímu praktickému lékaři a dalším poskytovatelům a další.
Je jasné, že potřebujeme upřesnění pravidel pro poskytování telemedicínských služeb obecně, a mezi nimi i pravidel pro vzdálenou konzultaci. Z předchozího textu je zřejmé, že musíme vyjasnit celou řadu nejasností. V odborné veřejnosti již byla zahájena debata o podmínkách poskytování vzdálených konzultací, která jde ruku v ruce s debatou o podmínkách úhrady takové zdravotní služby z veřejného zdravotního pojištění.
V době nouzového stavu zdravotní pojišťovny rozhodly o úhradě vzdálených konzultací na omezenou dobu za velmi jednoduchých podmínek. Jak lékaři, tak pacienti rychle pochopili, jaké výhody může v určitých případech vzdálená konzultace přinášet, a proto je potřeba dohodnout pravidla úhrady takové zdravotní péče nejen pro případ zhoršení epidemiologické situace – ani při návratu přísnějších omezení se nemůžeme vracet znovu k improvizaci – ale i pro standardní využívání v klidnějších dobách.
Zdá se zřejmé, že nutnou podmínkou pro poskytování zdravotní služby vzdálené konzultace bude přístup ke zdravotnické dokumentaci pacienta ve chvíli probíhající konzultace, předchozí znalost pacienta, daná zejména tím, že půjde o registrovaného pacienta u praktického lékaře nebo o dispenzarizovaného pacienta u specialisty. Je důležité, že dispenzarizace probíhá na základě doporučení registrujícího praktika, tedy že je zajištěno předávání zdravotních informací mezi praktikem a specialistou a naopak, tedy je i pro případ vzdálené konzultace garantována potřebná návaznost zdravotní péče. Sdílení a předávání zdravotních informací podporuje vedení zdravotnické dokumentace v elektronické podobě i využívání nových služeb, jakými je elektronický lékový záznam či brzy bude pacientský souhrn.
Je potřeba vyřešit otázky jednoznačné identifikace jak pacienta, tak zdravotníka, stejně jako otázky ochrany osobních údajů, která musí zachovat a posilovat důvěru mezi lékaři a pacienty na jedné straně, ale nesmí bránit či zhoršovat dostupnost zdravotní péče na straně druhé. Samostatnou kapitolou je dokumentace poskytnuté zdravotní péče formou vzdálené konzultace a rozhodnutí pro ni, kdy někteří volají po nepřiměřené administrativě. Lékař přitom rozhodne o důvodu ke vzdálené konzultaci stejně tak, jako rozhoduje o každé jiné zdravotní péči a zdokumentuje její poskytnutí ve zdravotnické dokumentaci stejným způsobem – není důvod u tohoto druhu péče hledat jiná pravidla a komplikovat lékařům práci dalšími administrativními požadavky.
Podobně jako vzdálená konzultace mezi lékařem a pacientem, nacházejí zvýšené uplatnění nejen v době nouze i další obvyklé formy telemedicínských služeb a objevují se formy a možnosti nové. Narůstá využívání vzdálených konzultací mezi lékaři navzájem, více se využívají možnosti vzdáleného vyhodnocování diagnostických dat, své přínosy jasněji než dříve ukázaly systémy elektronického předepisování léků či elektronických neschopenek.
Nově si své místo na slunci našly služby distančního vzdělávání, proběhly desítky webinářů a elektronických konferencí se stovkami a jistě i tisíci účastníků. Elektronické vzdělávání si v nouzi rychle našlo své místo v pregraduálním, specializačním i celoživotním vzdělávání a v mnoha případech výrazně zlepšilo dostupnost vzdělávání pro všechny cílové skupiny zdravotníků. I pro tyto telemedicínské služby musíme najít a stanovit jasná pravidla a zahrnout je do řádného vzdělávání na všech stupních.
S nouzovou situací jsme se vypořádali výborně a nástroje telemedicíny nám k tomu v nemalé míře pomohly. Nyní je chvíle, kdy musíme dohodnout a zakotvit jasná a co nejsprávnější pravidla, abychom tyto nástroje mohli bezpečně využívat jak v příští tísni, tak především v běžném provozu.